břink I m. (břink, břnk, břynk, břiňk, břyňk)
1 zejm. mor náhlý pronikavý ostře zvonivý zvuk: praščíl sem polenem do plechovího hrnca a to vám bíl břink Slavkovsko-Bučovicko; tá kosa má dobrý břyňk Valašsko; punclovy garňec tak’i břing mo Chotěbuz KA (Zpupná Lhota); břiňk Slavkovsko-Bučovicko 2 zejm. mor živý ráz, říznost: muzika musi mid břink Nové Syrovice TR; každi slovo v hanáčťeňe má svúj břink Litovel OL; tá muzika nemá břinku Blatnice pod Svatým Antonínkem HO; muziga v hody mosí mňed břink Luhačovicko; fčera na tym balu ta muzyka mňela břynk Frýdecko-Místecko 3 zejm. mor dobrá, veselá nálada: je bez břnk Pustiměř VY; nemňel žádné břnk Prostějovsko; jag nedostane gořale, nemá břiňku Slavkovsko-Bučovicko; dnez nemám jaksy břynku Kelečsko; było na ňem viďeť, že je jakysyg ňesvuj, takovy bez břynku Frenštátsko 4 elegance, švih, dobrý vzhled: jak to ňema břynku, tak to ňekupim, ale ten novy kabad ma břynk Ostrava OV (Hošťálkovice); břink Jemnicko 5 význam, užitek: nemá to břink Nová Paka JC; taková práca má břink Blatnička HO
PSJČ; SSJČ
Ir