čina f. (čina, čína, čna, čyna)
1 čes, mor špatné počasí, nepohoda, zprav. sněhová vánice: liďi zlatí, to je čina, čerťi dəržej šejdovec! Bozkov SM; tam bila ale čina, křáplo do stromu Koldín UO; to je venku čina Chorušice ME; do takoví čini bi človjek aňi psa nevihnal Nová Ves u Chotěboře HB; bure to čina Mrákov DO; to bila čina, povjetří za nama a domu sme mňeli ešťe hodnej kus cesti Zlatá Koruna CK (Plešovice); to je tam dnes čina, siberije Jemnice TR; taková čina, a vi dete z ďeckama do lesa Slavkovsko-Bučovicko; do téj činy škoda psa vyhnat Pozlovice ZL; je tam čyna, dře sňeh z déščem! Valašsko; čina Pelhřimovsko, Velká Losenice ZR 2 expr. rvačka, hádka; zmatek: v hospoďe se bijou, tam je dneska čina Mysletín PE; u nás je dnes čina, aňi tam nechoťte Jindřichův Hradec JH 3 zejm. mor expr. velké úsilí, námaha: ta už mjela čínu, že vilezla Hrachoviště JH; kocór mňel čn htict, jag ho pez hnal Knínice u Boskovic BK; mňela sem čn, ab to naši nepoznal Prostějov PV (Žešov); belo tam čina dostať kapko vode Císařov PR; ňevihrajece ňijakú činú Starý Hrozenkov UH; była s tým čyna, neš sem to dostała Valašsko; čina Velká nad Veličkou HO
PSJČ; SSJČ; ČJA 2, 162 (sněhová vánice)
Km