čuňa II f. (čuňa, čoňa, čňa)
1 zvířecí čenich: museli békovi prostrčit čuňó takovó velkó króšku Bučovice VY; takovú dłúhu čuňu to má Černotín PR 2 zejm. mor expr. obličej, popř. jeho část s nosem a ústy: dé mo po čoňi! Zakřany BO; samosebó sme se bále, že nám negdo dá po čuňi Suchý BK; vona na ňé bla dck sprostá, řikala, že m dá přes čň třeba Zábřeh SU; aď nedostaneš nekeró po čňi Přemyslovice PV; mazaj to uďeat, lebo ťi jednu lépnu po čuňi Lanžhot BV; pořád má čuňu opuchlú Čejkovice HO; dał mu jih na čuňu nepočítaních Blatnice pod Svatým Antonínkem HO; dej pokoj, lebo dostaneš přes čuňu! Kostelany nad Moravou UH; má čuňu zašmúranú Rožnov pod Radhoštěm VS; daj mu po čuňi Štítina OP; budz’ uš poc’ichy, lebo c’i dum po čuňi Raškovice FM; čuňa Nymburk NB, Volduchy RO, Dačice JH 3 expr. mluvka, žvanil: to je taková čuňa, furt mluví, ale práca po ňem viďet néňi Smrk TR; čuňa Hlučínsko 4 expr. drzý, hubatý člověk: vodmlouvá, je to čuňa Dačice JH; čuňa Budeč JH, Hlučínsko
● čuňák má velkou čuňu Jemnice TR – o drzém, hubatém člověku; on tú čuňu nezavře Hluk UH – mluví bez přestání; zavři tú čuňu! Jalubí UH, drš čuňu! Frenštátsko – mlč!; má čuňu nevymáchanú Pozlovice ZL – mluví nevybíravě; otvírá si na ňeho čuňu jak pastéř Slavkov VY – mluví s ním neuctivě, drze mu odmlouvá
→  čuňka f. (čoňka) expr. dem. k 3: já ťi to čoňko hotřo Zakřany BO
● mele čoňkó Zakřany BO – mluví bez přestání
→  čunisko n. (čuňisko) augm. k 2: dáł mu po tem čuňisku, až zleťéł na zem Liptál VS
PSJČ; SSJČ
Kl