čoud m. (čoud, čód, čúd, čud)
1 čes, mor hustý, páchnoucí kouř se sazemi: ďáli sme vohňički, skákali přez ňe, aš sme celi nasmrálli čudem Držkov JN; bude pəršeť, čout se klubí po zemi Vysoké nad Jizerou SM; čoud z vohinku se tách po lukách Lípa nad Orlicí RK; vodevřeme, diť je plná kuchiň čoudu! Kladno KL; brambori voňeli čoudem Blata; máme tadi plno čoudu Dačice JH; smrďim čódem Horní Štěpánov PV; dž ďelajó chlapci v japčsk oheň, tahne se čót přes kolkero rolé Prostějovsko; čout Plzeňsko, Doudlebsko, Telečsko; čút Vnorovy HO, Valašsko 2 ◘ část. čes potáhnutí z cigarety: ti, Wenďiku, nedal bis ňe čouda? Radčice JN; tak co, dáme si čouda, že jó? Kladno KL; dej mi čouda! Říčany PY; dát si čouda Nový Bydžov HK, Volyně ST
● nemá vo tom aňi čudu Rožďalovice NB – vůbec to nezná; aňi čudu po ňem nezbilo Lípa nad Orlicí RK, koukal sem, ale nejňi tam aňi čut Nemyslovice MB – nic; tejť tu bil, a uš je ch čudu Radčice JN, ňák moc mu ti karti nešli a netərvalo to dlouho a vejplata bila f čudu Držkov JN, prázňini sou f čudu Úlibice JC, bejt f čudu Nový Bydžov HK, Vlašim BN, a lopata uš je zas f čudu Kladno KL – pryč
PSJČ; SSJČ; ČJA 1, 177 (kouř)
Ko