dobytče n. (dobitče, dobitča, dobytča, dobiče, dobíče, dobeče, dobče, dubeče, dobyče, dobiča, dobyča)
jednotlivý kus dobytka, zprav. hovězího: dobitče se nadulo Holetín CR; mňela jen jedno dobitče Lípa nad Orlicí RK; vono to dobíče má taki cit Žebrák BE; dobiče se nemúže votříst Dřešín ST; naše dobyča cosy nežere Liptál VS; to je také povúdné dobytča, može sa pod ňím ve chlév’e válať, ňidz neuďełá Valašsko; uhynuło nám mładé dobyče Kelečsko; dobiče Chodsko; dubeče Blanensko; dobče Boskovicko; dobeče Prostějov PV; nedochúdné dobiča Blatnička HO; zežabené dobitča Traplice UH; zihličené dobitča vých. Morava
● dřéł jag dobytča Luhačovicko – tvrdě pracoval; aj to dobytča v’í, gdy má dosť Lhota u Vsetína VS – buď střídmý v jídle a pití
PSJČ; SSJČ
Go