dobroť f. (dobroť, dobroc’, dobroč)
1 dobrotivost, laskavost: pravjeł sem mu z dobročy Štítina OP; dobroť Luhačovicko, Slezsko 2 dobrý stav, jakost, hodnota: dobroč Štítina OP; vyncej b’idy jag dobroc’i Bohumín KA (Šunychl) 3 dobrá, chutná věc; lahůdka: to néňi pro mne žádná dobroť Morava; dobroť Slezsko
● dám ťi ho po dobroťi, tu máš Brumovice BV, uďełaj to po dobroťi Veselí nad Moravou HO, lepší výjít po dobroťi neš sa súďit Luhačovicko, ký milijón, je-li to po dobroťi, lebo po złosťi Valašské Meziříčí VS, ďi po dobroťi, lebo ťi naliskam Rybí NJ, dajče to po dobročy Štítina OP, řekňi tej hospockej, eš čy da po dobročy tu kuru Těškovice OP, udz’ełej to po dobroc’i Ostrava OV (Hrabová), daj mi to po dobroťi Frýdlant nad Ostravicí FM – po dobrém; v dobroťi uďełať Štrambersko – v dobrém
Či