zákop m. (zákop, zḁ́kop, zakop), zákopa f. (zákopa, zakopa)
1 cúz voj. hluboký příkop užívaný jako kryt vojáků: koncem válki, diš tadi vlasou̯ci řáďili, tak sme museli támle kopať proťitankovej zákop Zlatá Olešnice JN (Stanový); za válki se tadi ďál samej zákop a krit Vysoké Mýto UO (Domoradice); f tim zákopje na zemi seďel dro̬hé voják Hluchov PV; hoďelale sme zákope Habrovany VY; leželi zme v zákopoch plnyh vody Kelečsko; ďelali zme zákopy jako robočy družyn Hranice PR (Slavíč); plaz’ył, střiłał, přez zakopy skakał Ostrava OV (Polanka nad Odrou); zákop Boskovicko; zakop Jablunkov FM 2 hlubší příčná brázda přes cestu: zákop Stráž DO 3 příkop u cesty: a tulik vodi bolo, tam boli ti zákopi plní vodi Plzeň PM (Újezd); mňeli sme tam v zḁ́kopech vodu Lomnice BK; o̬ teho obecňiho de̬cki zákop prokopal Cholina OL; ogařy smýkli, že negdo aj spadnúł do zákopy Rožnov pod Radhoštěm VS; spadeł do zakopy Frenštátsko; ležeł v zakopje ožrały jag basa Palkovice FM; zákop Česká Kubice DO; zákopa Zádveřice-Raková ZL
PSJČ (zákop); SSJČ (zákop); ČJA 2, 146 (příkop u cesty)
Šm