bučí n. (bučí, buči, bči, boučí, bouči, bóči, búčí, bučý, búčje)
1 čes, mor mladý bukový les, porost: bili asi dje hoďini s púlnoci, mňesiček svíťil, tak šli ťim bučim Vysoké nad Jizerou SM; sprzlici sou nejvic f kjetnu, diš se bučí rospoušťi Jilemnice SM; v bouči čekal na srnce Lípa nad Orlicí RK; bl to mladé les, takovi bóči Vanovice BK; to ruste jenom v bčó Lipová PV (Hrochov); f tom búčú bívá visoká Blatnice pod Svatým Antonínkem HO; toš sem došéł do Radhošča, tam do toho búčá Prostřední Bečva VS; búčí Chodsko; bučí Kroměřížsko; búčje Uherskobrodsko; bučý Kelečsko 2 bukové větve: takle dibisme mohli uříznout trochu boučí Nová Ves u Chotěboře HB; dones trochu búčá na přípał Blatnička HO 3 místo v lese po vykácených bucích: búčí vých. Morava
PSJČ; SSJČ; SPJMS (BOUČÍ/BUČÍ)
Km