cín m. (cín, cin, cejn, cén)
1 stříbrobílý kov: cín ťi uš teče Úlibice JC; praďedeg ďelal s cinem, bil to cejnar Lípa nad Orlicí RK; tak ťi tadi nesu cejn na letováňí Kladno KL; misa má odřené cin Litovelsko ; letovací cín Rohozná SY 2 náledí: neska je venko cin, človjek se nohó sotva hudrži Nové Syrovice TR; cín Nymburk NB; cin Jemnice TR
● vokna sou v zejmňe jako cejn Jičín JC, vokna sou zamrzlí jako cín Kardašova Řečice JH – jsou potažena ledovým povlakem; to klóže jak cin Boskovicko – o náledí; zem je uš jako cejn Vysoké nad Jizerou SM, zem je jak cén umrzlá Rájec SU – velmi zmrzlá, tvrdá; let už drži jako cejn Nymburk NB – je tvrdý; zelí jako cín Stráž DO – s tvrdou hlávkou; kluk ulehne, jako bi bil s cejnu Radčice JN – těžkopádně; ďelat cejni Hostivice PY – tvarovat železo do tyčí
PSJČ; SSJČ
Šm

cin interj. (cin)
▲ vyjadřuje cinkavý zvuk: cin cin hopsasa, spjívála chasa Chodsko – část písně
Šm