bočit (se) nedok. (bočit (sa/se), bočiť se, bučit, bočic’ se)
zejm. svč, vm zlobně hledět, mračit se; hněvat se: bočí se na ňej, že mu taki kousek neudal Radčice JN; jen dibi tchejňe na mňe pořát tak nebočila, člojeka aňi práce neťeší Bozkov SM; najednou do starího kozel vles a začal se bočit Benecko SM (Horní Štěpanice); bočila se na ňej Lípa nad Orlicí RK; ten se bočí Břeclavsko; co se tag bočíš, gdo ťi co uďea Velká nad Veličkou HO; kmucháčci sa na náz bočijú, nevím, co jím přelézło přez nos Blatnička HO; babuša sa bočí, a ňic sem í neuďeá Mistřice UH; bočit Hlinsko CR; bučit Tasovice BK, Horní Poříčí BK; bočic’ se Ostrava OV (Hrabová)
● bočí na ňej, jako diš kocour sere do plef Svojek SM, bočí se jako zlej bejk Jilemnice SM, bočí sa jag zbojňík Pozlovice ZL, boči še jag bodlavo krova Jablunkov FM – velmi se mračí, bočil se jag bejk a jen trkat Loužnice JN – velmi se mračil
PSJČ; SSJČ; ČJA 1, 41 (mračit se)
Šm