grúň m. (grúň, gruň, grún, groň, hrún, zgrún)
1 jeden z pobočných hřbetů vybíhajících od hlavního horského hřebenu a zvolna se snižující dolů: grúň Valašsko 2 zejm. sev. vm, jv. slez úbočí, zprav. travnaté, sloužící jako pastvina; stráň: na grúňi u Jožuli mali plnú chałupu malíh dzecí Komňa UH; my zme ty sfátky słav’ívali, to sa choďíło na grúň Rožnov pod Radhoštěm VS; ofce sa popásały na tom nájv’etšým grúňi Valašsko; na tym gruňu, tam ofce b’ečau̯y Košařiska FM; my jedyn roz v gruňu smykali s kuňam’i, mugu̯o nas pozab’ijač Bocanovice FM; m’eli v lasah robote, tamy vožovali dřyvo z groňi na potok Nýdek FM; m’eškau̯a v gruňu, byu̯o to pod G’irovum Bukovec FM; grún Zubří VS; zgrún Valašské Meziříčí VS (Juřinka); gruň Frenštátsko; ▲ čí že to koňíčki hore grúnom idzú? Starý Hrozenkov UH – část písně 3 zejm. sev. vm, jv. slez příkrý kopec, zprav. zalesněný: pod gruňym rosnum nejv’unždž jagody Třinec FM; hrún Blatnička HO; gruň Ostravsko, Jablunkovsko; ◘ znakový grúň Valašsko – hraniční kopec
→  hrúnek m. (hrúnek) dem. k 3: hrúnek Blatnička HO   grúníček m. (gruňíček, gruňiček) dem. k 3: gruňiček Jablunkovsko; ▲ na vrchu gruňíčka kamená stolička Valašsko – část písně  dem. grúník v. t.
PSJČ (grúň); SSJČ (grúň); SPJMS (grúň); ČJA 2, 128/230.3 (grúň)
šm